
5.kapitola - Otisk
-----------
"Jsi v pořádku, Jaku? Charlie říkal, že máš těžké období… Nijak se to nelepší?"
Jeho teplá ruka se ovinula kolem mojí. "Není to tak zlé," řekl, ale do očí se mi nepodíval.
Šel pomalu zpátky k lavičce z naplaveného kmene, díval se na duhově zbarvené oblázky a táhl mě vedle sebe. Posadila jsem se zpátky na náš strom, ale on si radši sedl na mokrou kamenitou zem. Přemítala jsem, jestli je to kvůli tomu, abych mu neviděla do obličeje. Mou ruku nepouštěl.
Začala jsem něco povídat, abych zaplnila to ticho. "Už jsem tu tak dlouho nebyla. Asi mi utekla spousta věcí. Jak se mají Sam a Emily? A Embry? A stal se Quil -?"
Odmlčela jsem se uprostřed věty, protože jsem si vzpomněla, jak je Jacob na tohle téma citlivý.
"No jo, Quil," povzdechl si.
Takže se to muselo stát - Quil se určitě přidal ke smečce.
"To mě mrzí," zamumlala jsem.
K mému překvapení Jacob odfrkl. "Ale jemu to neříkej."
"Jak to myslíš?"
"Quil soucit nepotřebuje. Právě naopak - je nadšený. Naprosto unešený."
Tohle mi nedávalo žádný smysl. Všichni ostatní vlci byli tak nešťastní z představy, že má jejich kamarád sdílet stejný osud. "Cože?"
Jacob zvrátil hlavu dozadu, aby se na mě podíval. Usmál se a zakoulel očima.
"Quil si myslí, že je to ta nejúžasnější věc, jaká se mu kdy stala. Částečně proto, že konečně ví, o co jde. A je nadšený, že má zpátky kamarády - že patří k zasvěcencům." Jacob si zase odfrkl. "To by nikoho nemělo překvapovat, řekl bych. To je mu tak podobné."
"Jemu se to líbí?"
"Upřímně… vlastně většině z nich," přiznal Jacob pomalu. "Rozhodně to má své dobré stránky - ta rychlost, svoboda, síla… pocit - pocit rodiny… My dva se Samem jsme jediní, které to naštvalo. A Sam už se s tím dávno vyrovnal. Takže teď jsem ufňukánek já." Jacob se zasmál sám sobě.
Bylo toho tolik, co jsem chtěla vědět. "Proč jste vy dva se Samem jiní? A vůbec, co se stalo Samovi? V čem je jeho problém?" Otázky se hrnuly, a nebyl prostor na jejich zodpovězení. Jacob se znovu zasmál.
"To je dlouhý příběh."
"Já jsem ti taky vyprávěla dlouhý příběh. Navíc s návratem nespěchám," řekla jsem a pak jsem se ušklíbla, jak jsem si vzpomněla na průšvih, který mě čeká.
Rychle se po mně podíval, protože slyšel ten podtón skrytý za mými slovy. "Bude se na tebe zlobit?"
"Ano," přiznala jsem. "Opravdu nesnáší, když dělám věci, které považuje za… riskantní."
"Jako scházet se s vlkodlaky."
"Jo."
Jacob pokrčil rameny. "Tak se nevracej. Budu spát na gauči."
"To je skvělý nápad," zabručela jsem. "Protože pak si pro mě přijde."
Jacob se napjal a pak se smutně usmál. "Vážně?"
"Kdyby se bál, že jsem zraněná nebo něco - asi by přišel."
"Můj nápad zní čím dál líp."
"Prosím tě, Jaku. To mě vážně dohání k šílenství."
"Co?"
"Že vy dva jste připravení se navzájem zabít!" zlobila jsem se. "Z toho se zblázním. Proč se prostě nemůžete chovat civilizovaně?"
"On je připravený mě zabít?" zeptal se Jacob s hrozivým úsměvem, nedbaje o můj hněv.
"Asi ne tolik jako ty!" uvědomila jsem si, že křičím. "Alespoň on k tomu dovede přistupovat jako dospělý. Ví, že ublížit tobě by znamenalo ublížit mně - a to on by nikdy neudělal. Ale tobě na tom asi vůbec nezáleží!"
"Jo, správně," zamručel Jacob. "Jsem si jistý, že je to hotový pacifista."
"Hu!" Vytrhla jsem mu svou ruku a odstrčila jeho hlavu. Pak jsem si přitáhla kolena k hrudi a pevně je objala pažemi.
Nasupeně jsem se dívala na horizont a trucovala jsem.
Jacob pár minut mlčel. Nakonec vstal ze země, posadil se vedle mě a položil mi paži kolem ramen. Setřásla jsem ji.
"Promiň," omlouval se tiše. "Budu se snažit chovat slušně."
Neodpověděla jsem.
"Pořád chceš slyšet o Samovi?" zeptal se.
Pokrčila jsem rameny.
"Jak jsem říkal, je to dlouhý příběh. A velmi… zvláštní. V tomhle novém životě je tolik zvláštních věcí. Neměl jsem čas povědět ti z toho ani polovinu. A ta záležitost se Samem - no, já nevím, jestli vůbec budu schopný to správně vysvětlit."
I když jsem se na něj zlobila, jeho slova pobídla mou zvědavost.
"Poslouchám," řekla jsem upjatě.
Koutkem oka jsem viděla, jak se jedna strana jeho obličeje roztáhla do úsměvu.
"Sam to měl o tolik těžší než my ostatní. Protože byl první a byl sám a neměl nikoho, kdo by mu řekl, co se děje. Dědeček mu umřel, ještě než se narodil, a jeho otec tu nikdy nebyl. Nebyl nikdo, kdo by rozpoznal znamení. Když se to stalo poprvé - když se poprvé proměnil -, myslel si, že se zbláznil. Trvalo mu dva týdny, než se uklidnil natolik, aby se mohl proměnit zpátky.
To bylo předtím, než jsi přijela do Forks, takže si to nemůžeš pamatovat. Samova matka a Leah Clearwaterová zburcovaly pátrací oddíly a policii, aby ho hledaly. Lidé si mysleli, že došlo k nějaké nehodě nebo tak něco…"
"Leah?" zeptala jsem se překvapeně. Leah byla Harryho dcera. Když jsem uslyšela její jméno, automaticky ve mně vyvolalo lítost. Harry Clearwater, Charlieho přítel od dětství, zemřel letos na jaře na srdeční infarkt.
Jeho hlas se změnil, ztěžkl. "Jo. Leah a Sam byli nejzamilovanější pár na střední škole. Začali spolu chodit, už když byla v prváku. Byla šílená, když zmizel."
"Ale on a Emily -"
"K tomu se dostanu - je to součást příběhu," řekl. Pomalu se nadechl a pak naráz vydechl.
Napadlo mě, že je asi hloupost myslet si, že Sam nikdy nikoho nemiloval, dokud se neobjevila Emily. Lidé se většinou zamilují a odmilují mnohokrát za život. To jenom že jsem Sama s Emily viděla, a nedovedla jsem si ho představit s nikým jiným. To, jak se na ni díval… no, připomnělo mi to pohled, který jsem občas vídala v Edwardových očích - když se na mě díval.
"Sam se vrátil," pokračoval Jacob, "ale nechtěl nikomu říct, kde byl. Vedly se řeči - většinou že je to darebák. A pak se Sam jednoho odpoledne náhodou setkal s Quilovým dědečkem, když starý Quil Ateara přišel navštívit paní Uleyovou. Sam si s ním potřásl rukou. Starý Quil měl málem záchvat." Jacob přestal vyprávět a rozesmál se.
"Proč?"
Položil mi ruku na tvář a přitáhl si můj obličej, abych se na něj podívala - sklonil se ke mně, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Jeho dlaň mě pálila na kůži, jako kdyby měl horečku.
"Aha, chápu," řekla jsem. Bylo to nepříjemné, mít obličej tak blízko u jeho a cítit jeho horkou ruku na kůži. "Sam měl teplotu."
Jacob se znovu zasmál. "Sam měl ruku horkou, jako kdyby ji položil na rozpálená kamna."
Byl tak blízko, cítila jsem jeho teplý dech. Nenuceně jsem zvedla ruku, abych sundala jeho dlaň, která mě pálila do tváře, ale propletla jsem jeho prsty se svými, abych se ho nedotkla. Usmál se a zase se zaklonil, můj pokus o nenucenost ho neoklamal.
"Takže pan Ateara šel přímo za ostatními z rady starších," pokračoval Jacob. "Ti byli jediní, kteří stále věděli, oč jde, kteří to pamatovali. Pan Ateara, Billy a Harry totiž viděli proměnu svých dědečků. Když jim o tom starý Quil pověděl, potají se sešli se Samem a všechno mu vysvětlili.
Ulevilo se mu, když to pochopil - když už nebyl sám. Věděli, že nebude jediný, koho návrat Cullenových postihne -" vyslovil jejich jméno s podvědomým nepřátelstvím -, "ale nikdo ještě nebyl dost starý. Takže Sam čekal, až se k němu přidáme my ostatní…"
"Cullenovi o tom neměli tušení," řekla jsem šeptem. "Nevěděli, že tady vlci stále existují. Nevěděli, že když sem přijdou, vyvolají vaši proměnu."
"To nic nemění na skutečnosti, že to zavinili."
"Připomeň mi, abych přimhouřila oko nad tvými nectnostmi."
"Myslíš, že bych měl odpouštět jako ty? Nemůžeme být všichni světci a mučedníci."
"Chovej se jako dospělý, Jacobe."
"Rád bych," zašeptal tiše.
Zírala jsem na něj, snažila se pochopit smysl jeho odpovědi. "Cože?"
Jacob se uchechtl. "To je jedna z těch mnoha věcí, o kterých jsem se zmiňoval."
"Ty… nemůžeš… dospět?" řekla jsem rozpačitě. "Ty co? Nestárneš? To je vtip?"
"Ne," pronesl s důrazem.
Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do obličeje. Slzy - slzy vzteku - se mi vehnaly do očí. Zuby mi slyšitelně skřípaly.
"Bello? Co jsem řekl?"
Znovu jsem byla na nohou, ruce zaťaté do pěstí, celé tělo se mi třáslo.
"Ty - nestárneš," zavrčela jsem skrz zuby.
Jacob mě lehce zatahal za paži, snažil se mě přimět, abych se posadila. "Nikdo z nás. Co je to s tebou?"
"Jsem tady jediná, kdo musí být starý? Stárnu každým dalším dnem!" Skoro jsem vykřikla a rozhodila ruce do vzduchu. Někde v zastrčeném kousku mozku jsem si uvědomila, že zuřím jako Charlie, ale tahle rozumně uvažující část mé mysli byla silně zastíněna tou nerozumnou. "Zatraceně! Co je tohle za svět? Jaká je to spravedlnost?"
"Uklidni se, Bello."
"Zmlkni, Jacobe. Prostě zmlkni! To je tak nefér!"
"Vážně sis právě dupla? To jsem vždycky viděl jenom u holek v televizi."
Nepříjemně jsem zavrčela.
"Není to tak zlé, jak si asi myslíš. Posaď se a já ti to vysvětlím."
"Zůstanu stát."
Zakoulel očima. "Dobře. Jak chceš. Ale poslyš, já taky zestárnu… jednou."
"To mi vysvětli."
Poplácal strom. Chvíli jsem se mračila, ale pak jsem se posadila. Moje rozčilení shořelo stejně náhle, jak vzplanulo, a už jsem byla dost klidná na to, aby mi došlo, že ze sebe dělám blázna.
"Když se dokážeme natolik ovládat, abychom s tím mohli přestat…," vysvětloval Jacob. "Když se na dost dlouhou dobu přestaneme přeměňovat, zase zestárneme. Není to snadné." Najednou pochybovačně zavrtěl hlavou. "Myslím, že to bude trvat opravdu dlouho, než se naučíme takovému sebeovládání. Ani Sam to ještě úplně nedokáže. Samozřejmě taky nepomáhá, že kousek od nás žije velká smečka upírů. Nepřipadá vůbec v úvahu, že bychom s tím mohli přestat, když kmen potřebuje ochránce. Ale nemusíš kvůli tomu tak vyšilovat, protože já už jsem stejně starší než ty, rozhodně po fyzické stránce."
"O čem to mluvíš?"
"Podívej se na mě, Bells. Vypadám na šestnáct?"
Přejela jsem pohledem shora dolů jeho mamutí figuru a snažila se o nezávislý názor. "No, to zrovna nevypadáš."
"No jistě. Protože když se vlkodlačí gen spustí, dorosteme do dospělé velikosti během pár měsíců. Ten růstový spurt je pekelný." Zašklebil se. "Fyzicky je mi pravděpodobně dvacet pět nebo tak nějak. Takže nemusíš vyvádět, že jsi pro mě moc stará, ještě aspoň dalších sedm let."
Dvacet pět nebo tak nějak. Ta představa mi mátla hlavu. Ale ten růstový spurt jsem si pamatovala - vzpomněla jsem si, jak jsem ho sledovala, jak se vytahuje a kulatí přímo mně před očima. Pamatovala jsem si, jak každý další den vypadal jinak… Zavrtěla jsem hlavou, připadala jsem si jako na omdlení.
"Takže, mám ti dál povídat o Samovi, nebo na mě budeš ještě chvilku protivná kvůli věcem, za které nemůžu?"
Jeho teplá ruka se ovinula kolem mojí. "Není to tak zlé," řekl, ale do očí se mi nepodíval.
Šel pomalu zpátky k lavičce z naplaveného kmene, díval se na duhově zbarvené oblázky a táhl mě vedle sebe. Posadila jsem se zpátky na náš strom, ale on si radši sedl na mokrou kamenitou zem. Přemítala jsem, jestli je to kvůli tomu, abych mu neviděla do obličeje. Mou ruku nepouštěl.
Začala jsem něco povídat, abych zaplnila to ticho. "Už jsem tu tak dlouho nebyla. Asi mi utekla spousta věcí. Jak se mají Sam a Emily? A Embry? A stal se Quil -?"
Odmlčela jsem se uprostřed věty, protože jsem si vzpomněla, jak je Jacob na tohle téma citlivý.
"No jo, Quil," povzdechl si.
Takže se to muselo stát - Quil se určitě přidal ke smečce.
"To mě mrzí," zamumlala jsem.
K mému překvapení Jacob odfrkl. "Ale jemu to neříkej."
"Jak to myslíš?"
"Quil soucit nepotřebuje. Právě naopak - je nadšený. Naprosto unešený."
Tohle mi nedávalo žádný smysl. Všichni ostatní vlci byli tak nešťastní z představy, že má jejich kamarád sdílet stejný osud. "Cože?"
Jacob zvrátil hlavu dozadu, aby se na mě podíval. Usmál se a zakoulel očima.
"Quil si myslí, že je to ta nejúžasnější věc, jaká se mu kdy stala. Částečně proto, že konečně ví, o co jde. A je nadšený, že má zpátky kamarády - že patří k zasvěcencům." Jacob si zase odfrkl. "To by nikoho nemělo překvapovat, řekl bych. To je mu tak podobné."
"Jemu se to líbí?"
"Upřímně… vlastně většině z nich," přiznal Jacob pomalu. "Rozhodně to má své dobré stránky - ta rychlost, svoboda, síla… pocit - pocit rodiny… My dva se Samem jsme jediní, které to naštvalo. A Sam už se s tím dávno vyrovnal. Takže teď jsem ufňukánek já." Jacob se zasmál sám sobě.
Bylo toho tolik, co jsem chtěla vědět. "Proč jste vy dva se Samem jiní? A vůbec, co se stalo Samovi? V čem je jeho problém?" Otázky se hrnuly, a nebyl prostor na jejich zodpovězení. Jacob se znovu zasmál.
"To je dlouhý příběh."
"Já jsem ti taky vyprávěla dlouhý příběh. Navíc s návratem nespěchám," řekla jsem a pak jsem se ušklíbla, jak jsem si vzpomněla na průšvih, který mě čeká.
Rychle se po mně podíval, protože slyšel ten podtón skrytý za mými slovy. "Bude se na tebe zlobit?"
"Ano," přiznala jsem. "Opravdu nesnáší, když dělám věci, které považuje za… riskantní."
"Jako scházet se s vlkodlaky."
"Jo."
Jacob pokrčil rameny. "Tak se nevracej. Budu spát na gauči."
"To je skvělý nápad," zabručela jsem. "Protože pak si pro mě přijde."
Jacob se napjal a pak se smutně usmál. "Vážně?"
"Kdyby se bál, že jsem zraněná nebo něco - asi by přišel."
"Můj nápad zní čím dál líp."
"Prosím tě, Jaku. To mě vážně dohání k šílenství."
"Co?"
"Že vy dva jste připravení se navzájem zabít!" zlobila jsem se. "Z toho se zblázním. Proč se prostě nemůžete chovat civilizovaně?"
"On je připravený mě zabít?" zeptal se Jacob s hrozivým úsměvem, nedbaje o můj hněv.
"Asi ne tolik jako ty!" uvědomila jsem si, že křičím. "Alespoň on k tomu dovede přistupovat jako dospělý. Ví, že ublížit tobě by znamenalo ublížit mně - a to on by nikdy neudělal. Ale tobě na tom asi vůbec nezáleží!"
"Jo, správně," zamručel Jacob. "Jsem si jistý, že je to hotový pacifista."
"Hu!" Vytrhla jsem mu svou ruku a odstrčila jeho hlavu. Pak jsem si přitáhla kolena k hrudi a pevně je objala pažemi.
Nasupeně jsem se dívala na horizont a trucovala jsem.
Jacob pár minut mlčel. Nakonec vstal ze země, posadil se vedle mě a položil mi paži kolem ramen. Setřásla jsem ji.
"Promiň," omlouval se tiše. "Budu se snažit chovat slušně."
Neodpověděla jsem.
"Pořád chceš slyšet o Samovi?" zeptal se.
Pokrčila jsem rameny.
"Jak jsem říkal, je to dlouhý příběh. A velmi… zvláštní. V tomhle novém životě je tolik zvláštních věcí. Neměl jsem čas povědět ti z toho ani polovinu. A ta záležitost se Samem - no, já nevím, jestli vůbec budu schopný to správně vysvětlit."
I když jsem se na něj zlobila, jeho slova pobídla mou zvědavost.
"Poslouchám," řekla jsem upjatě.
Koutkem oka jsem viděla, jak se jedna strana jeho obličeje roztáhla do úsměvu.
"Sam to měl o tolik těžší než my ostatní. Protože byl první a byl sám a neměl nikoho, kdo by mu řekl, co se děje. Dědeček mu umřel, ještě než se narodil, a jeho otec tu nikdy nebyl. Nebyl nikdo, kdo by rozpoznal znamení. Když se to stalo poprvé - když se poprvé proměnil -, myslel si, že se zbláznil. Trvalo mu dva týdny, než se uklidnil natolik, aby se mohl proměnit zpátky.
To bylo předtím, než jsi přijela do Forks, takže si to nemůžeš pamatovat. Samova matka a Leah Clearwaterová zburcovaly pátrací oddíly a policii, aby ho hledaly. Lidé si mysleli, že došlo k nějaké nehodě nebo tak něco…"
"Leah?" zeptala jsem se překvapeně. Leah byla Harryho dcera. Když jsem uslyšela její jméno, automaticky ve mně vyvolalo lítost. Harry Clearwater, Charlieho přítel od dětství, zemřel letos na jaře na srdeční infarkt.
Jeho hlas se změnil, ztěžkl. "Jo. Leah a Sam byli nejzamilovanější pár na střední škole. Začali spolu chodit, už když byla v prváku. Byla šílená, když zmizel."
"Ale on a Emily -"
"K tomu se dostanu - je to součást příběhu," řekl. Pomalu se nadechl a pak naráz vydechl.
Napadlo mě, že je asi hloupost myslet si, že Sam nikdy nikoho nemiloval, dokud se neobjevila Emily. Lidé se většinou zamilují a odmilují mnohokrát za život. To jenom že jsem Sama s Emily viděla, a nedovedla jsem si ho představit s nikým jiným. To, jak se na ni díval… no, připomnělo mi to pohled, který jsem občas vídala v Edwardových očích - když se na mě díval.
"Sam se vrátil," pokračoval Jacob, "ale nechtěl nikomu říct, kde byl. Vedly se řeči - většinou že je to darebák. A pak se Sam jednoho odpoledne náhodou setkal s Quilovým dědečkem, když starý Quil Ateara přišel navštívit paní Uleyovou. Sam si s ním potřásl rukou. Starý Quil měl málem záchvat." Jacob přestal vyprávět a rozesmál se.
"Proč?"
Položil mi ruku na tvář a přitáhl si můj obličej, abych se na něj podívala - sklonil se ke mně, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Jeho dlaň mě pálila na kůži, jako kdyby měl horečku.
"Aha, chápu," řekla jsem. Bylo to nepříjemné, mít obličej tak blízko u jeho a cítit jeho horkou ruku na kůži. "Sam měl teplotu."
Jacob se znovu zasmál. "Sam měl ruku horkou, jako kdyby ji položil na rozpálená kamna."
Byl tak blízko, cítila jsem jeho teplý dech. Nenuceně jsem zvedla ruku, abych sundala jeho dlaň, která mě pálila do tváře, ale propletla jsem jeho prsty se svými, abych se ho nedotkla. Usmál se a zase se zaklonil, můj pokus o nenucenost ho neoklamal.
"Takže pan Ateara šel přímo za ostatními z rady starších," pokračoval Jacob. "Ti byli jediní, kteří stále věděli, oč jde, kteří to pamatovali. Pan Ateara, Billy a Harry totiž viděli proměnu svých dědečků. Když jim o tom starý Quil pověděl, potají se sešli se Samem a všechno mu vysvětlili.
Ulevilo se mu, když to pochopil - když už nebyl sám. Věděli, že nebude jediný, koho návrat Cullenových postihne -" vyslovil jejich jméno s podvědomým nepřátelstvím -, "ale nikdo ještě nebyl dost starý. Takže Sam čekal, až se k němu přidáme my ostatní…"
"Cullenovi o tom neměli tušení," řekla jsem šeptem. "Nevěděli, že tady vlci stále existují. Nevěděli, že když sem přijdou, vyvolají vaši proměnu."
"To nic nemění na skutečnosti, že to zavinili."
"Připomeň mi, abych přimhouřila oko nad tvými nectnostmi."
"Myslíš, že bych měl odpouštět jako ty? Nemůžeme být všichni světci a mučedníci."
"Chovej se jako dospělý, Jacobe."
"Rád bych," zašeptal tiše.
Zírala jsem na něj, snažila se pochopit smysl jeho odpovědi. "Cože?"
Jacob se uchechtl. "To je jedna z těch mnoha věcí, o kterých jsem se zmiňoval."
"Ty… nemůžeš… dospět?" řekla jsem rozpačitě. "Ty co? Nestárneš? To je vtip?"
"Ne," pronesl s důrazem.
Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do obličeje. Slzy - slzy vzteku - se mi vehnaly do očí. Zuby mi slyšitelně skřípaly.
"Bello? Co jsem řekl?"
Znovu jsem byla na nohou, ruce zaťaté do pěstí, celé tělo se mi třáslo.
"Ty - nestárneš," zavrčela jsem skrz zuby.
Jacob mě lehce zatahal za paži, snažil se mě přimět, abych se posadila. "Nikdo z nás. Co je to s tebou?"
"Jsem tady jediná, kdo musí být starý? Stárnu každým dalším dnem!" Skoro jsem vykřikla a rozhodila ruce do vzduchu. Někde v zastrčeném kousku mozku jsem si uvědomila, že zuřím jako Charlie, ale tahle rozumně uvažující část mé mysli byla silně zastíněna tou nerozumnou. "Zatraceně! Co je tohle za svět? Jaká je to spravedlnost?"
"Uklidni se, Bello."
"Zmlkni, Jacobe. Prostě zmlkni! To je tak nefér!"
"Vážně sis právě dupla? To jsem vždycky viděl jenom u holek v televizi."
Nepříjemně jsem zavrčela.
"Není to tak zlé, jak si asi myslíš. Posaď se a já ti to vysvětlím."
"Zůstanu stát."
Zakoulel očima. "Dobře. Jak chceš. Ale poslyš, já taky zestárnu… jednou."
"To mi vysvětli."
Poplácal strom. Chvíli jsem se mračila, ale pak jsem se posadila. Moje rozčilení shořelo stejně náhle, jak vzplanulo, a už jsem byla dost klidná na to, aby mi došlo, že ze sebe dělám blázna.
"Když se dokážeme natolik ovládat, abychom s tím mohli přestat…," vysvětloval Jacob. "Když se na dost dlouhou dobu přestaneme přeměňovat, zase zestárneme. Není to snadné." Najednou pochybovačně zavrtěl hlavou. "Myslím, že to bude trvat opravdu dlouho, než se naučíme takovému sebeovládání. Ani Sam to ještě úplně nedokáže. Samozřejmě taky nepomáhá, že kousek od nás žije velká smečka upírů. Nepřipadá vůbec v úvahu, že bychom s tím mohli přestat, když kmen potřebuje ochránce. Ale nemusíš kvůli tomu tak vyšilovat, protože já už jsem stejně starší než ty, rozhodně po fyzické stránce."
"O čem to mluvíš?"
"Podívej se na mě, Bells. Vypadám na šestnáct?"
Přejela jsem pohledem shora dolů jeho mamutí figuru a snažila se o nezávislý názor. "No, to zrovna nevypadáš."
"No jistě. Protože když se vlkodlačí gen spustí, dorosteme do dospělé velikosti během pár měsíců. Ten růstový spurt je pekelný." Zašklebil se. "Fyzicky je mi pravděpodobně dvacet pět nebo tak nějak. Takže nemusíš vyvádět, že jsi pro mě moc stará, ještě aspoň dalších sedm let."
Dvacet pět nebo tak nějak. Ta představa mi mátla hlavu. Ale ten růstový spurt jsem si pamatovala - vzpomněla jsem si, jak jsem ho sledovala, jak se vytahuje a kulatí přímo mně před očima. Pamatovala jsem si, jak každý další den vypadal jinak… Zavrtěla jsem hlavou, připadala jsem si jako na omdlení.
"Takže, mám ti dál povídat o Samovi, nebo na mě budeš ještě chvilku protivná kvůli věcem, za které nemůžu?"
















