
4.kapitola - Příroda
---------
Jacob se ušklíbl. "Takže tvůj upír ti řekl, že jsme bezdůvodně napadli jeho naprosto nevinnou smečku -"
"Ne," přerušila jsem ho. "Edward mi řekl to samé co ty, jenom ne s tolika podrobnostmi."
"Hm," ucedil Jacob šeptem a pak se sklonil a z toho milionu oblázků, co měl u nohou, zvedl kamínek. Jen tak zlehka švihl rukou a poslal ho dobrých sto metrů obloukem do zátoky. "No, ona se vrátí, počítám. Ještě budeme mít šanci."
Otřásla jsem se; samozřejmě, že se vrátí. Opravdu mi to Edward příště poví? Nebyla jsem si jistá. Budu muset sledovat Alici, dívat se a hledat známky toho, že se má situace opakovat…
Jacob jako by si mojí reakce nevšiml. Zíral do vln se zamyšleným výrazem ve tváři, široké rty našpulené.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.
"Myslím na to, co jsi mi řekla. Na to, když tě ta věštkyně viděla skočit z útesu a myslela si, že jsi spáchala sebevraždu, a jak se to celé vymklo kontrole… Uvědomuješ si, že kdybys na mě prostě čekala, jak jsi měla, tak by ta pij- Alice nemohla vidět, jak skáčeš? Nic by se nezměnilo. Teď bychom asi byli u mě v garáži jako každou jinou sobotu. Ve Forks by nebyli žádní upíři, a ty a já…" Odmlčel se, hluboko ponořený v myšlenkách.
Uvedlo mě do rozpaků, jak to řekl, jako kdyby to byla dobrá věc, nemít ve Forks žádné upíry. Srdce se mi trhaně rozbušilo z prázdnoty představy, kterou vykreslil.
"Edward by se stejně vrátil."
"Víš to tak jistě?" zeptal se. S vyslovením Edwardova jména se jeho bojovnost vrátila.
"Když jsme byli od sebe… Nepřineslo to nic dobrého ani jednomu z nás."
Chtěl něco říct, podle výrazu jsem poznala, že je rozzlobený, ale zarazil se, nadechl se a začal znovu.
"Věděla jsi, že se na tebe Sam zlobí?"
"Na mě?" Chvilku mi to trvalo. "Aha. Chápu. Myslí si, že by zůstali pryč, kdybych tu nebyla."
"Ne. Kvůli tomu ne."
"Tak v čem je problém?"
Jacob se sklonil, aby vzal další kamínek. Obracel ho dokola v prstech; promluvil tichým hlasem, oči stále upřené na ten černý oblázek.
"Když Sam viděl… jaká jsi byla na začátku, když jim Billy řekl, jak se Charlie o tebe bojí, protože se tvůj stav nelepší, a když jsi pak začala skákat z útesů…"
Ušklíbla jsem se. Nikdo mi nikdy nedovolí na to zapomenout.
Jacob se mi krátce podíval do očí. "Myslel, že jsi jediná osoba na světě, která má stejně velký důvod nenávidět Cullenovy jako on sám. Připadá si trochu… zrazený, že jsi je prostě pustila zpátky do svého života, jako kdyby ti nikdy neublížili."
Nevěřila jsem ani na okamžik, že je Sam jediný, kdo to takhle cítí. A kyselost v mém hlasu teď byla určená oběma dvěma.
"Vyřiď Samovi, ať jde do -"
"Koukni na to," přerušil mě Jacob a ukázal na orla, který z neuvěřitelné výšky padal do oceánu jako kámen. V poslední chvíli zabrzdil, jenom drápy na zlomek vteřiny proťal rozčeřenou hladinu. A už odlétal pryč a namáhavě přitom mával křídly, aby unesl velkou rybu, kterou ulovil.
"Tohle vidíš všude," řekl Jacob a jeho hlas byl najednou vzdálený. "Příroda si jede po svém - lovec a kořist, nekonečný cyklus života a smrti."
Nechápala jsem smysl té přírodovědné přednášky; hádala jsem, že se jenom snaží změnit téma. Ale pak se na mě podíval s černým humorem v očích.
"A přesto nevidíš, že by se ryba snažila toho orla políbit. Něco takového nikdy neuvidíš." Výsměšně se zakřenil.
Já jsem mu to oplatila upjatým úsměvem, ačkoliv jsem v puse stále ještě měla tu kyselou pachuť. "Možná se ta ryba snažila," nadhodila jsem. "Těžko říct, co si taková ryba myslí. Orli jsou krásní ptáci, víš."
"Tak o tom to celé je?" Jeho hlas byl najednou ostřejší. "O hezkém vzhledu?"
"Nebuď hloupý, Jacobe."
"Tak jsou v tom tedy peníze?" nedal se.
"To je pěkné," zamručela jsem a vstala ze stromu. "To mi lichotí, že máš o mně takové mínění." Otočila jsem se k němu zády a odcházela pryč.
"Ale no tak, nezlob se." Byl těsně za mnou; chytil mě za zápěstí a otočil mě. "Myslím to vážně! Snažím se to pochopit, a vůbec mi to nejde."
Rozzlobeně se mračil, takže mu obočí stínilo černé oči.
"Miluju ho. Ne proto, že je krásný, nebo proto, že je bohatý!" Prskla jsem tím slovem po Jacobovi. "Byla bych mnohem radši, kdyby nebyl ani jedno. Trošičku by se tím zmírnila ta propast mezi námi - protože i tak by byl ten nejlaskavější a nejobětavější a nejúžasnější a nejjemnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Samozřejmě, že ho miluju. Je to tak těžké pochopit?"
"Je nemožné to pochopit."
"Tak mi to prosím tě vysvětli, Jacobe." Nešetřila jsem sarkasmem. "Jaký je dostatečný důvod, aby jeden člověk miloval druhého? Protože já to zjevně dělám špatně."
"Myslím, že v prvé řadě by ses měla poohlížet po někom, kdo patří k tvému druhu. To obvykle funguje."
"No, ty mě chceš vážně naštvat!" odsekla jsem. "To bych asi nakonec opravdu musela začít chodit s Mikem Newtonem!"
Jacob se zašklebil a kousl se do rtu. Viděla jsem, že ho moje slova ranila, ale byla jsem ještě příliš rozzlobená, abych si to vyčítala. Pustil mi zápěstí a založil si paže na prsou, otočil se ode mě a zíral do oceánu.
"Já jsem člověk," zašeptal, ale jeho hlas skoro nebylo slyšet.
"Nejsi natolik člověk jako Mike," pokračovala jsem nemilosrdně. "Pořád si myslíš, že je to ten nejdůležitější zřetel?"
"To není to samé." Jacob se nepřestával dívat do šedých vln. "Já jsem si to nevybral."
Nevěřícně jsem se zasmála. "A ty myslíš, že Edward si to vybral? Nevěděl, co se s ním děje, o nic víc než ty. Taky se o tohle nehlásil zrovna dobrovolně."
Jacob kýval hlavou dozadu a dopředu malým, rychlým pohybem.
"Víš, Jacobe, ty jsi strašně pokrytecký - když vezmeme v úvahu, že jsi vlkodlak."
"To není to samé," opakoval Jacob a díval se na mě nasupeně.
"Nechápu, proč ne. Mohl bys mít pro Cullenovy malinko větší pochopení. Nemáš ponětí, jak jsou opravdu dobří - v jádru, Jacobe."
Zamračil se ještě víc. "Neměli by existovat. Jejich existence je proti přírodě."
Dlouze jsem se na něj zadívala s jedním obočím nevěřícně zdviženým. Chvíli trvalo, než si toho všiml.
"Co je?"
"Já jen, že mluvíš o tom, co je proti přírodě…," nadhodila jsem.
"Bello," řekl a jeho hlas byl pomalý a jiný. Starý. Uvědomila jsem si, že mi najednou připadá starší než já - jako rodič nebo učitel. "To, kým jsem, se zrodilo se mnou. Je to součástí toho, kdo jsem já, kdo je moje rodina, kdo jsme my všichni jako kmen - je to důvod, proč jsme stále tady."
"Kromě toho" - podíval se na mě, v černých očích nečitelný výraz - "já jsem pořád člověk."
Zvedl mi ruku a přitiskl si ji k horečnatě horké hrudi. Skrz tričko jsem pod dlaní cítila klidné bušení jeho srdce.
"Normální lidé nedovedou pohazovat motorkami po silnici jako ty."
Slabě se pousmál. "Normální lidé utíkají, když potkají příšeru, Bello. A já jsem nikdy netvrdil, že jsem normální. Jenom že jsem člověk."
Nadále se na Jacoba zlobit by dalo příliš mnoho práce. S úsměvem jsem odtáhla ruku z jeho hrudi.
"Připadáš mi jako člověk, to musím uznat," souhlasila jsem tedy. "V tuhle chvíli."
"Cítím se jako člověk." Díval se za mě, jeho obličej byl daleko. Spodní ret se mu chvěl a on se do něj silně kousal.
"Ach, Jaku," zašeptala jsem a sáhla pro jeho ruku.
Kvůli tomu jsem byla tady. Kvůli tomuhle se smířím s jakýmkoliv přivítáním, které na mě čeká po návratu domů. Protože pod vším tím hněvem a sarkasmem Jacob trpěl bolestí. Právě teď to bylo v jeho očích velmi zřetelné. Nevěděla jsem, jak mu pomoct, ale věděla jsem, že se o to musím pokusit. Nešlo jen o to, že jsem mu to dlužila. Šlo taky o to, že jeho bolest zraňovala i mě. Jacob byl už dávno mojí součástí, a na tom se teď nic neměnilo.
"Ne," přerušila jsem ho. "Edward mi řekl to samé co ty, jenom ne s tolika podrobnostmi."
"Hm," ucedil Jacob šeptem a pak se sklonil a z toho milionu oblázků, co měl u nohou, zvedl kamínek. Jen tak zlehka švihl rukou a poslal ho dobrých sto metrů obloukem do zátoky. "No, ona se vrátí, počítám. Ještě budeme mít šanci."
Otřásla jsem se; samozřejmě, že se vrátí. Opravdu mi to Edward příště poví? Nebyla jsem si jistá. Budu muset sledovat Alici, dívat se a hledat známky toho, že se má situace opakovat…
Jacob jako by si mojí reakce nevšiml. Zíral do vln se zamyšleným výrazem ve tváři, široké rty našpulené.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.
"Myslím na to, co jsi mi řekla. Na to, když tě ta věštkyně viděla skočit z útesu a myslela si, že jsi spáchala sebevraždu, a jak se to celé vymklo kontrole… Uvědomuješ si, že kdybys na mě prostě čekala, jak jsi měla, tak by ta pij- Alice nemohla vidět, jak skáčeš? Nic by se nezměnilo. Teď bychom asi byli u mě v garáži jako každou jinou sobotu. Ve Forks by nebyli žádní upíři, a ty a já…" Odmlčel se, hluboko ponořený v myšlenkách.
Uvedlo mě do rozpaků, jak to řekl, jako kdyby to byla dobrá věc, nemít ve Forks žádné upíry. Srdce se mi trhaně rozbušilo z prázdnoty představy, kterou vykreslil.
"Edward by se stejně vrátil."
"Víš to tak jistě?" zeptal se. S vyslovením Edwardova jména se jeho bojovnost vrátila.
"Když jsme byli od sebe… Nepřineslo to nic dobrého ani jednomu z nás."
Chtěl něco říct, podle výrazu jsem poznala, že je rozzlobený, ale zarazil se, nadechl se a začal znovu.
"Věděla jsi, že se na tebe Sam zlobí?"
"Na mě?" Chvilku mi to trvalo. "Aha. Chápu. Myslí si, že by zůstali pryč, kdybych tu nebyla."
"Ne. Kvůli tomu ne."
"Tak v čem je problém?"
Jacob se sklonil, aby vzal další kamínek. Obracel ho dokola v prstech; promluvil tichým hlasem, oči stále upřené na ten černý oblázek.
"Když Sam viděl… jaká jsi byla na začátku, když jim Billy řekl, jak se Charlie o tebe bojí, protože se tvůj stav nelepší, a když jsi pak začala skákat z útesů…"
Ušklíbla jsem se. Nikdo mi nikdy nedovolí na to zapomenout.
Jacob se mi krátce podíval do očí. "Myslel, že jsi jediná osoba na světě, která má stejně velký důvod nenávidět Cullenovy jako on sám. Připadá si trochu… zrazený, že jsi je prostě pustila zpátky do svého života, jako kdyby ti nikdy neublížili."
Nevěřila jsem ani na okamžik, že je Sam jediný, kdo to takhle cítí. A kyselost v mém hlasu teď byla určená oběma dvěma.
"Vyřiď Samovi, ať jde do -"
"Koukni na to," přerušil mě Jacob a ukázal na orla, který z neuvěřitelné výšky padal do oceánu jako kámen. V poslední chvíli zabrzdil, jenom drápy na zlomek vteřiny proťal rozčeřenou hladinu. A už odlétal pryč a namáhavě přitom mával křídly, aby unesl velkou rybu, kterou ulovil.
"Tohle vidíš všude," řekl Jacob a jeho hlas byl najednou vzdálený. "Příroda si jede po svém - lovec a kořist, nekonečný cyklus života a smrti."
Nechápala jsem smysl té přírodovědné přednášky; hádala jsem, že se jenom snaží změnit téma. Ale pak se na mě podíval s černým humorem v očích.
"A přesto nevidíš, že by se ryba snažila toho orla políbit. Něco takového nikdy neuvidíš." Výsměšně se zakřenil.
Já jsem mu to oplatila upjatým úsměvem, ačkoliv jsem v puse stále ještě měla tu kyselou pachuť. "Možná se ta ryba snažila," nadhodila jsem. "Těžko říct, co si taková ryba myslí. Orli jsou krásní ptáci, víš."
"Tak o tom to celé je?" Jeho hlas byl najednou ostřejší. "O hezkém vzhledu?"
"Nebuď hloupý, Jacobe."
"Tak jsou v tom tedy peníze?" nedal se.
"To je pěkné," zamručela jsem a vstala ze stromu. "To mi lichotí, že máš o mně takové mínění." Otočila jsem se k němu zády a odcházela pryč.
"Ale no tak, nezlob se." Byl těsně za mnou; chytil mě za zápěstí a otočil mě. "Myslím to vážně! Snažím se to pochopit, a vůbec mi to nejde."
Rozzlobeně se mračil, takže mu obočí stínilo černé oči.
"Miluju ho. Ne proto, že je krásný, nebo proto, že je bohatý!" Prskla jsem tím slovem po Jacobovi. "Byla bych mnohem radši, kdyby nebyl ani jedno. Trošičku by se tím zmírnila ta propast mezi námi - protože i tak by byl ten nejlaskavější a nejobětavější a nejúžasnější a nejjemnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Samozřejmě, že ho miluju. Je to tak těžké pochopit?"
"Je nemožné to pochopit."
"Tak mi to prosím tě vysvětli, Jacobe." Nešetřila jsem sarkasmem. "Jaký je dostatečný důvod, aby jeden člověk miloval druhého? Protože já to zjevně dělám špatně."
"Myslím, že v prvé řadě by ses měla poohlížet po někom, kdo patří k tvému druhu. To obvykle funguje."
"No, ty mě chceš vážně naštvat!" odsekla jsem. "To bych asi nakonec opravdu musela začít chodit s Mikem Newtonem!"
Jacob se zašklebil a kousl se do rtu. Viděla jsem, že ho moje slova ranila, ale byla jsem ještě příliš rozzlobená, abych si to vyčítala. Pustil mi zápěstí a založil si paže na prsou, otočil se ode mě a zíral do oceánu.
"Já jsem člověk," zašeptal, ale jeho hlas skoro nebylo slyšet.
"Nejsi natolik člověk jako Mike," pokračovala jsem nemilosrdně. "Pořád si myslíš, že je to ten nejdůležitější zřetel?"
"To není to samé." Jacob se nepřestával dívat do šedých vln. "Já jsem si to nevybral."
Nevěřícně jsem se zasmála. "A ty myslíš, že Edward si to vybral? Nevěděl, co se s ním děje, o nic víc než ty. Taky se o tohle nehlásil zrovna dobrovolně."
Jacob kýval hlavou dozadu a dopředu malým, rychlým pohybem.
"Víš, Jacobe, ty jsi strašně pokrytecký - když vezmeme v úvahu, že jsi vlkodlak."
"To není to samé," opakoval Jacob a díval se na mě nasupeně.
"Nechápu, proč ne. Mohl bys mít pro Cullenovy malinko větší pochopení. Nemáš ponětí, jak jsou opravdu dobří - v jádru, Jacobe."
Zamračil se ještě víc. "Neměli by existovat. Jejich existence je proti přírodě."
Dlouze jsem se na něj zadívala s jedním obočím nevěřícně zdviženým. Chvíli trvalo, než si toho všiml.
"Co je?"
"Já jen, že mluvíš o tom, co je proti přírodě…," nadhodila jsem.
"Bello," řekl a jeho hlas byl pomalý a jiný. Starý. Uvědomila jsem si, že mi najednou připadá starší než já - jako rodič nebo učitel. "To, kým jsem, se zrodilo se mnou. Je to součástí toho, kdo jsem já, kdo je moje rodina, kdo jsme my všichni jako kmen - je to důvod, proč jsme stále tady."
"Kromě toho" - podíval se na mě, v černých očích nečitelný výraz - "já jsem pořád člověk."
Zvedl mi ruku a přitiskl si ji k horečnatě horké hrudi. Skrz tričko jsem pod dlaní cítila klidné bušení jeho srdce.
"Normální lidé nedovedou pohazovat motorkami po silnici jako ty."
Slabě se pousmál. "Normální lidé utíkají, když potkají příšeru, Bello. A já jsem nikdy netvrdil, že jsem normální. Jenom že jsem člověk."
Nadále se na Jacoba zlobit by dalo příliš mnoho práce. S úsměvem jsem odtáhla ruku z jeho hrudi.
"Připadáš mi jako člověk, to musím uznat," souhlasila jsem tedy. "V tuhle chvíli."
"Cítím se jako člověk." Díval se za mě, jeho obličej byl daleko. Spodní ret se mu chvěl a on se do něj silně kousal.
"Ach, Jaku," zašeptala jsem a sáhla pro jeho ruku.
Kvůli tomu jsem byla tady. Kvůli tomuhle se smířím s jakýmkoliv přivítáním, které na mě čeká po návratu domů. Protože pod vším tím hněvem a sarkasmem Jacob trpěl bolestí. Právě teď to bylo v jeho očích velmi zřetelné. Nevěděla jsem, jak mu pomoct, ale věděla jsem, že se o to musím pokusit. Nešlo jen o to, že jsem mu to dlužila. Šlo taky o to, že jeho bolest zraňovala i mě. Jacob byl už dávno mojí součástí, a na tom se teď nic neměnilo.

















Je to super,ale já radši v klídku v leže z postele :P