
1.kapitola - Ultimátum
-----------
"No, já bych tam nebydlel ani za zlaté prase," prohlásil Charlie.
Přestala jsem zachraňovat večeři a pustila jsem se do servírování; musela jsem použít nůž na steaky, abych ukrojila jednu porci špaget pro Charlieho a jednu pro sebe. Tatínek mě přitom zahanbeně pozoroval. Pak si polil svou porci omáčkou a zabořil do ní lžíci. Zamaskovala jsem svůj chuchvalec omáčkou, jak nejlépe jsem uměla, a bez velkého nadšení jsem se taky pustila do jídla. Chvilku jsme jedli mlčky. Charlie stále pročítal zprávy, tak jsem si vzala svůj ohmataný výtisk románu Na Větrné hůrce, který ležel na stole ještě od snídaně, a snažila jsem se ponořit do příběhu z Anglie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Přitom jsem čekala, až Charlie začne mluvit.
Právě jsem se dostávala k části, kdy se Heathcliff vrací, když si Charlie odkašlal a hodil noviny na zem.
"Máš pravdu," řekl Charlie. "Tohle všechno nebylo jen tak." Zamával vidličkou nad lepivým jídlem. "Chtěl jsem s tebou mluvit."
Odložila jsem knihu stranou; vazba byla tak poničená, že se knížka naplocho rozložila na stole. "Stačilo říct."
Přikývl a svraštil obočí. "Jo. Příště si to budu pamatovat. Myslel jsem, že když ti ulehčím starosti s přípravou večeře, tak tě obměkčím."
Zasmála jsem se. "To se ti povedlo - tvoje kuchařské umění mě obměkčilo, že jsem jako pěnový bonbón. Co potřebuješ, tati?"
"No, jde o Jacoba."
Cítila jsem, jak mi výraz ztvrdl. "A co je s ním?" zeptala jsem se ztuhlými rty.
"Klídek, Bells. Já vím, jsi pořád rozzlobená, že na tebe žaloval, ale on jenom udělal správnou věc. Bylo to od něj zodpovědné."
"Zodpovědné," zopakovala jsem pohrdlivě a zvedla oči v sloup. "Jasně. Tak co je s Jacobem?"
Ta naoko lhostejná otázka mi rezonovala v hlavě, nedávala mi pokoj. Co je s Jacobem? Co s ním mám dělat? S bývalým nejlepším přítelem, který je teď pro mě… čím? Nepřítelem? Přikrčila jsem se.
Charlie se najednou tvářil nejistě. "Slib mi, že se nebudeš zlobit, ano?"
"Proč bych se zlobila?"
"Protože jde taky o Edwarda."
Přimhouřila jsem oči.
Charlie nasadil hrubší tón. "Pouštím ho k nám domů, nebo ne?"
"To ano," připustila jsem. "Ale jen na chvilku. A vůbec by mi nevadilo, kdybys mě čas od času pustil taky z domu," pokračovala jsem - jenom v žertu ovšem; věděla jsem, že budu mít zaracha po zbytek školního roku. "Poslední dobou jsem docela hodná."
"No, k tomu jsem se taky chtěl tak trochu dostat…"
V tu chvílí se Charlieho obličej roztáhl do nečekaného úsměvu, při kterém se mu udělaly vějířky vrásek kolem očí; na vteřinku vypadal o dvacet let mladší.
Ten úsměv ve mně vykřesal jiskřičku naděje, ale nechtěla jsem na to jít moc zhurta. "Já ti nerozumím, tati. Mluvíš o Jacobovi, nebo o Edwardovi, nebo o mém domácím vězení?"
Úsměv se zase zablýskl. "V podstatě o tom všem."
"A jak to spolu souvisí?" zeptala jsem se obezřetně.
"Dobře." Povzdechl si a zvedl ruce, jako by se vzdával. "Říkal jsem si zkrátka, že by sis možná zasloužila podmínečné propuštění za dobré chování. Musím uznat, že na svůj věk jsi to snášela statečně."
Hlas i obočí mi vylétly vzhůru. "Vážně? Jsem volná?"
Co se to stalo? Byla jsem přesvědčená, že budu v domácím vězení, dokud se skutečně neodstěhuju, a ani Edward nezaznamenal v Charlieho myšlenkách žádné kolísání…
Charlie zvedl prst. "Podmínečně."
Nadšení opadlo. "No, to je fantastické," zabručela jsem.
"Bello, tohle ber spíš jako prosbu než žádost, ano? Jsi volná. Ale doufám, že tu svobodu… moudře využiješ."
"Co to znamená?"
Znovu si povzdychl. "Vím, že ti stačí ke štěstí trávit veškerý svůj čas s Edwardem -"
"Trávím čas taky s Alicí," skočila jsem mu do řeči. Edwardovy sestry se žádné návštěvní hodiny netýkaly; přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Charlie byl v jejích šikovných rukou poddajný jako tmel.
"To je pravda," souhlasil. "Ale máš i jiné přátele kromě Cullenových, Bello. Nebo jsi aspoň mívala."
Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.
"Kdy jsi naposledy mluvila s Angelou Weberovou?" nadhodil.
"V pátek u oběda," odpověděla jsem okamžitě.
Před Edwardovým návratem se moji spolužáci rozdělili do dvou skupin. V duchu jsem je rozlišovala na hodné, kteří stáli proti těm zlým. My a oni se taky dalo použít. Hodní lidé byli Angela, její věrný kluk Ben Cheney a Mike Newton; tito tři mi velmi velkodušně odpustili, že jsem se zbláznila, když mě Edward opustil. Ta druhá skupina se soustředila kolem Lauren Malloryové a zdálo se, že téměř všichni ostatní, včetně mé první kamarádky ve Forks, Jessiky Stanleyové, jsou zastánci jejího programu namířeného proti mně.
Když se Edward vrátil do školy, dělící čára jen nabyla na zřetelnosti.
Edwardův návrat si vybral daň v podobě Mikova přátelství, ale Angela mi byla neochvějně věrná a Ben se zachoval podle jejího příkladu. Navzdory přirozené averzi, kterou většina lidí vůči Cullenovým cítila, Angela poslušně sedávala každý den u oběda vedle Alice. Po pár týdnech to dokonce vypadalo, že se jí tam začalo líbit. Bylo těžké nepodlehnout kouzlu Cullenových - jakmile jim člověk dal možnost nechat ho na sebe působit.
"A mimo školu?" zeptal se Charlie a strhl tak mou pozornost zpátky k sobě.
"Neviděla jsem se s nikým mimo školu, tati. Domácí vězení, pamatuješ? A Angela má taky kluka. Je vždycky s Benem. Jestli budu opravdu volná," dodala jsem, silně skeptická, "možná bychom mohli chodit na rande společně."
"Dobře. Ovšem…" Zaváhal. "S Jakem jste bývali jako siamská dvojčata, a teď -"
Utnula jsem ho. "Můžeš se dostat k tomu hlavnímu, tati? Jaká je tvoje podmínka - ale přesně?"
"Myslím, že bys kvůli jednomu klukovi neměla házet za hlavu všechny ostatní přátele, Bello," řekl přiškrceným hlasem. "Nesluší se to a navíc si myslím, že by tvůj život byl lépe vyvážený, kdybys do něj pustila i jiné lidi. To, co se stalo loni v září…"
Zašklebila jsem se.
"Zkrátka a dobře," hájil se, "kdybys tenkrát měla v životě místo i pro jiné než jen pro Edwarda Cullena, nemuselo to tak dopadnout."
"Dopadlo by to přesně stejně," zamumlala jsem.
"Možná ano, a možná ne."
"Kam tím míříš?" připomněla jsem mu.
"Využij své nově nabyté svobody k tomu, aby ses vídala i s dalšími kamarády. Vnes do toho trochu rovnováhy."
Pomalu jsem přikývla. "Rovnováha mi nevadí. Mám ale nějaké specifické časové kvóty?"
Zašklebil se, ale zavrtěl hlavou. "Já to nechci komplikovat. Jenom nezapomínej na přátele…"
Bylo to dilema, s kterým jsem se už potýkala. Moji přátelé. Lidé, s kterými se kvůli jejich bezpečnosti po závěrečných zkouškách už nikdy neuvidím.
Jak se mám tedy zachovat? Trávit s nimi čas, dokud to jde? Nebo se od nich začít odstřihávat už teď, aby byl ten přechod pozvolnější? Ta druhá možnost mi naháněla strach.
"… obzvláště na Jacoba," dodal Charlie a vytrhl mě ze zamyšlení.
To bylo ještě větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo, než jsem našla správná slova. "S Jacobem to… možná… bude těžké."
"Blackovi jsou prakticky rodina, Bello," dodal Charlie přísně a otcovsky. "A Jacob je už dlouho tvůj velmi, velmi dobrý přítel."
"To já vím."
"Copak se ti po něm vůbec nestýská?" zeptal se táta nešťastně.
V tu ránu jako by mi natekl krk; musela jsem si dvakrát odkašlat, než se mi podařilo odpovědět. "Ano, moc se mi stýská," přiznala jsem s očima sklopenýma. "Hrozně se mi po něm stýská."
"Tak proč je to tak těžké?"
Na tuhle otázku jsem mu prostě nemohla odpovědět. Bylo to proti pravidlům, aby normální lidé - lidští lidé jako já a Charlie - věděli o utajeném světě plném mýtů a příšer, které v skrytu a neodhaleny existovaly kolem nás. Já jsem o tom světě věděla všechno - čímž jsem si vysloužila pěknou řádku potíží. Nechtěla jsem, aby se s tím musel potýkat i Charlie.
"Mezi Jacobem a mnou došlo… ke konfliktu," řekla jsem pomalu. "Dostali jsme se do sporu kvůli našemu přátelství, víš. Zdá se, že Jakovi už prostě přátelství nestačí." Nechtěla jsem ve svém vysvětlování zabíhat do detailů, které byly sice pravdivé, ale bezvýznamné, skoro nicotné v porovnání s hlavním důvodem naší roztržky. Jacobova vlkodlačí smečka totiž k smrti nenáviděla Edwardovu upíří rodinu - a tedy taky mě, protože jsem měla v úmyslu stát se členkou této rodiny se vším všudy. Něco takového jsem s ním nemohla vyřizovat prostřednictvím vzkazů, a telefony mi nebral. A můj plán jednat s vlkodlakem osobně se rozhodně nesetkal s porozuměním na straně upírů.
"Edward nestojí o trošku zdravé konkurence?" neodpustil si Charlie sarkastickou poznámku.
Vrhla jsem po něm zlobný pohled. "O žádnou konkurenci nejde."
"Ubližuješ Jakovi, když se mu takhle vyhýbáš. Určitě by se s tebou radši aspoň kamarádil."
Aha, takže to já se vyhýbám jemu?
"Jsem si celkem jistá, že Jake se se mnou vůbec nechce kamarádit." Ta slova mě pálila v puse. "A jak tě to vlastně napadlo?"
Charlie se zatvářil rozpačitě. "Asi to přišlo na přetřes dneska u Billyho…"
"Vy jste s Billym jak dvě staré drbny," postěžovala jsem si a vzdorovitě jsem píchala vidličkou do ztuhlých špaget na talíři.
"Billy si o Jacoba dělá starosti," řekl Charlie. "Jake to teď má těžké… Je v depresi."
Zamračila jsem se, ale oči jsem měla upřené na slepenec.
"A pak, vždycky jsi byla tak šťastná, když jsi strávila den s Jakem." Charlie si povzdechl.
"Teď jsem šťastná taky," ucedila jsem zuřivě skrz zaťaté zuby.
Kontrast mezi mými slovy a tónem prolomil napětí. Charlie vybuchl smíchy a já jsem se k němu musela přidat.
"Dobře, dobře," souhlasila jsem. "Rovnováhu."
"A Jacoba," naléhal.
"Pokusím se."
"Fajn. Najdi tu rovnováhu, Bello. Jo, abych nezapomněl, přišla ti nějaká pošta," dodal Charlie a rázně celou věc uzavřel. "Je to vedle sporáku."
Seděla jsem bez hnutí a myšlenky se mi stále ovíjely kolem Jacobova jména. Stejně to budou jen nějaké reklamy; zrovna včera jsem dostala balíček od maminky a nic jiného jsem nečekala.
Charlie odsunul židli od stolu a s protahováním vstal. Odnesl talíř do dřezu, ale než na něj začal napouštět vodu, aby ho umyl, zastavil se a hodil mi tlustou obálku. Dopis klouzavě přistál na stole a šťouchl mě do lokte.
"Jo, dík," zamumlala jsem, zmatená jeho neodbytností. Pak jsem spatřila zpáteční adresu - ten dopis byl z Univerzity jihovýchodní Aljašky. "To bylo rychlé. Tuším, že i tam jsem zmeškala termín."
Charlie se uchichtl.
Převrátila jsem obálku a rozzlobeně se na tátu podívala. "Tys to otevřel."
"Byl jsem zvědavý."
"Jsem šokovaná, šerife. To je federální zločin!"
"No jo, tak si to přečti."
Vytáhla jsem dopis a složený rozpis přednášek.
"Gratuluju," řekl, než jsem si stihla něco přečíst. "Tvoje první přijetí."
"Díky, tati."
"Měli bychom si promluvit o školném. Mám našetřené nějaké peníze…"
"Nonono, počkej, nic takového. Na důchod ti sahat nehodlám, tati. Mám svůj školní fond." Tedy to, co z něj zbývalo - a to do začátku nebylo nijak slavné.
Charlie se zamračil. "Některé ty školy jsou docela drahé, Bells. Chci ti pomoct. Nemusíš jezdit takovou dálku až na Aljašku jenom proto, že je to tam levnější."
Nebylo to tam levnější, vůbec ne. Ale bylo to daleko a v Juneau bylo průměrně tři sta dvacet jedna dnů v roce zataženo. To první byl můj základní požadavek, to druhé Edwardův.
"Peníze mi na to stačí. Navíc tam nabízejí všemožnou finanční výpomoc. Je snadné dostat půjčky." Doufala jsem, že moje blafování neprokoukne. Ve skutečnosti jsem se po podobných informacích nijak podrobně nepídila.
"Takže…," začal Charlie a pak našpulil pusu a podíval se stranou.
"Takže co?"
"Nic. Já jenom…" Zamračil se. "Jenom jsem si říkal… Jaké má Edward plány na příští rok?"
"Jo takhle."
"No?"
Zachránilo mě rychlé zaklepání na dveře. Charlie zvedl oči v sloup a já jsem vyskočila.
"Už jdu!" zavolala jsem, zatímco Charlie si mumlal něco, co znělo jako "Jdi pryč." Nevšímala jsem si toho a spěchala jsem Edwardovi otevřít.
Se směšnou dychtivostí jsem otevřela dveře a v nich stál on, můj vlastní zázrak.
Můj úžas nad dokonalostí toho obličeje s časem neslábl a byla jsem přesvědčená, že mi jeho krása nikdy nezevšední. Pohledem jsem přejela jeho nápadně bledé rysy: ostře řezanou hranatou čelist, měkkou křivku plných rtů, teď povytažených do úsměvu, rovný nos, vystouplé lícní kosti, hladké mramorové čelo - částečně zakryté prameny bronzových vlasů zmáčených deštěm…
Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že jakmile se do nich podívám, pravděpodobně zapomenu, nač jsem myslela. Byly velké, v teplém odstínu roztaveného zlata, orámované lemem hustých černých řas. Pohled do nich ve mně vždycky probouzel zvláštní pocit - najednou jsem si připadala jako hadrová panenka. Jímala mě lehká závrať, ale to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomínala dýchat. Pokaždé.
Za takový obličej by podle mě každý manekýn vyměnil duši. Však to také možná byla požadovaná cena: jedna duše.
Ne. Tomu jsem nevěřila. Zastyděla jsem se, že mě něco takového vůbec mohlo napadnout, a byla jsem ráda - jako tak často - že jsem jediný člověk na světě, jehož myšlenky jsou pro Edwarda tajemstvím.
Vzala jsem ho za ruku a vzdychla, když se naše prsty setkaly. Jeho studený dotyk ve mně vyvolával zvláštní pocit úlevy - jako kdyby najednou odezněla bolest, která mě dosud trápila.
"Ahoj." Pousmála jsem se tomu chabému pozdravu.
Zvedl naše propletené prsty a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. "Jaké bylo odpoledne?"
"Dlouhé."
"Pro mě taky."
S prsty stále propletenými si přitáhl moje zápěstí k obličeji. Zavřel oči, nosem se mi zlehka dotkl kůže a něžně se usmál. Jednou řekl, že si vychutnává buket, přestože odolává vínu.
Věděla jsem, že vůně mé krve - která mu připadala o tolik vábivější než krev jiných lidí, asi jako kdyby alkoholikovi postavili víno vedle vody - v něm vyvolává palčivou žízeň, která ho krutě spaluje bolestí. Přesto mi připadalo, že už se jí tolik nevyhýbá jako kdysi. Dovedla jsem si jenom mlhavě představit herkulovské úsilí skrývající se za tímto jednoduchým gestem.
Byla jsem smutná, že se musí tolik snažit. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že už mu tu bolest nebudu působit dlouho.
Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel s dupáním, aby dal najevo svou obvyklou rozmrzelost z této návštěvy. Edward otevřel oči a spustil moji ruku, ale naše prsty zůstaly propletené.
"Dobrý večer, Charlie." Edward byl vždycky bezchybně zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil.
Charlie jen něco zabručel a pak se tam postavil s rukama založenýma na prsou. Poslední dobou to s tím rodičovským dozorem opravdu přeháněl.
"Mám pro tebe další sadu přihlášek," oznámil mi Edward a zvedl tlustou hnědou obálku. Kolem malíčku měl jako prstýnek ovinutý pruh známek.
Zasténala jsem. Je možné, aby existovaly další vysoké školy, kam mě ještě nedonutil poslat přihlášku? A jak to, že se vždycky na poslední chvíli objeví ještě nějaký volný termín? Doba přijímacích řízení už byla přece za námi.
Usmál se, jako kdyby mi opravdu dokázal číst myšlenky; musela jsem je mít vepsané ve tváři. "Na některých školách stále ještě přijímají přihlášky. A jinde jsou zase ochotni udělat výjimku."
Dokázala jsem si představit, jak takovou výjimku získat. S pomocí pěkně kulaťoučké sumy.
Edward se zasmál, když viděl můj výraz.
"Jdeme na to?" zeptal se a táhl mě ke kuchyňskému stolu.
Charlie šel podmračeně za námi, ačkoliv stěží mohl něco namítat proti našemu programu na dnešní večer. Sám mi neustále domlouval, abych už se konečně nějak rozhodla.
Rychle jsem sklidila ze stolu, na který zatím Edward skládal děsivou hromadu formulářů. Když jsem položila Větrnou hůrku na linku, jen povytáhl obočí. Věděla jsem, co si myslí, ale než to mohl komentovat nahlas, Charlie promluvil.
"Když už je řeč o přihláškách na vysokou, Edwarde," pronesl ještě mrzutějším tónem - snažil se nemluvit přímo k Edwardovi, ale když ho musel oslovit, jeho špatná nálada se ještě zhoršila. "Zrovna jsme se s Bellou bavili o tom, co bude příští rok. Ty už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?"
Edward se na Charlieho usmál a jeho hlas byl přátelský. "Ještě ne. Dostal jsem pár kladných rozhodnutí, ale zatím pořád zvažuju všechny možnosti."
"Kde tě přijali?" vyzvídal Charlie.
"Syracusy… Harvard… Dartmouth… a zrovna dneska jsem dostal přijetí na Univerzitu jihovýchodní Aljašky." Edward lehce pootočil hlavu, aby na mě mohl mrknout. Zdusila jsem uchichtnutí.
"Harvard? Dartmouth?" zabručel Charlie, neschopný skrýt svůj úžas. "No, to je tedy… páni, to je něco. No, ale… přece nebudeš vážně uvažovat o univerzitě na Aljašce, když můžeš jít na ty prestižní. Řekl bych, že tvůj otec určitě bude chtít, abys…"
"Carlisle bude spokojený, ať se rozhodnu jakkoliv," podotkl Edward klidně.
"Hmf."
"Víš, co je nového, Edwarde?" zeptala jsem se vesele, abych ho podpořila.
"Co, Bello?"
Ukázala jsem na tlustou obálku na lince. "Zrovna mi přišlo, že mě taky vzali na Aljašskou univerzitu!"
"Gratuluju!" Usmál se. "To je ale náhoda."
Charlie přimhouřil oči a hněvivě se díval z jednoho na druhého. "Fajn," zamumlal po chvilce. "Já se jdu dívat na zápas, Bello. Půl desáté."
To bylo jeho obvyklé napomenutí na rozloučenou.
"Ehm, tati? Vzpomínáš, jak jsme se před chvilkou bavili o mojí svobodě…?"
Povzdechl si. "Jo. Dobře, tak půl jedenácté. Večerka ve všední dny pořád platí."
"Bella už nemá domácí vězení?" podivil se Edward. Ačkoliv jsem věděla, že ho to ve skutečnosti nemohlo překvapit, musela jsem přiznat, že to vzrušení v jeho hlase zní naprosto upřímně.
"Podmínečně," podotkl Charlie se zaťatými zuby. "Co ti je do toho?"
Zamračila jsem se na tátu, ale neviděl mě.
"Jsem prostě rád, že to vím," řekl Edward. "Alice se nemůže dočkat, až s ní někdo vyrazí nakupovat, a Bella podle mě určitě zase ráda uvidí světla velkoměsta." Usmál se na mě.
Ale Charlie zavrčel: "Ne!" a obličej mu zbrunátněl.
"Tati! Co ti zase vadí?"
Dalo mu práci neskřípat zuby. "Nechci, abys teď jezdila do Seattlu."
"Cože?"
"Říkal jsem ti, co se psalo v novinách - v Seattlu řádí nějaký zabijácký gang a já chci, aby ses tomu městu zdaleka vyhýbala, jasné?"
Zvedla jsem oči v sloup. "Tati, je větší pravděpodobnost, že mě zasáhne blesk, než že zrovna když já budu v Seattlu -"
"Ne, já vás chápu, Charlie, nebojte se," skočil mi do řeči Edward. "Já jsem nemluvil o Seattlu. Měl jsem říct rovnou, že jde o Portland. Já bych Belle taky nedovolil jet do Seattlu. Samozřejmě."
Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale držel v ruce Charlieho noviny a pozorně četl titulní stranu.
Určitě se snažil otce uklidnit. Představa, že by mi v přítomnosti Alice a Edwarda mohl ublížit nějaký člověk, byť sebeukrutnější, byla skoro k smíchu.
Fungovalo to. Charlie se na Edwarda chviličku díval a pak pokrčil rameny. "Fajn." Otočil se a spěchal do obýváku, asi nechtěl zmeškat začátek zápasu.
Počkala jsem, dokud nezapne televizi, aby mě neslyšel.
"Co -" chtěla jsem se zeptat.
"Vydrž," řekl Edward, aniž vzhlédl od novin. Postrčil ke mně po stole první přihlášku, ale pohled měl stále upřený na stránku. "Myslím, že u téhle stačí, když opíšeš ty eseje, co máš. Stejné otázky."
Charlie určitě ještě poslouchal. Povzdechla jsem si a začala vyplňovat stále se opakující informace: jméno, adresu, číslo pojištění… Po několika minutách jsem vzhlédla, ale Edward se zamyšleně díval z okna. Jak jsem sklonila hlavu zpátky k práci, poprvé jsem si všimla názvu školy.
Zafuněla jsem a odstrčila papíry stranou.
Přestala jsem zachraňovat večeři a pustila jsem se do servírování; musela jsem použít nůž na steaky, abych ukrojila jednu porci špaget pro Charlieho a jednu pro sebe. Tatínek mě přitom zahanbeně pozoroval. Pak si polil svou porci omáčkou a zabořil do ní lžíci. Zamaskovala jsem svůj chuchvalec omáčkou, jak nejlépe jsem uměla, a bez velkého nadšení jsem se taky pustila do jídla. Chvilku jsme jedli mlčky. Charlie stále pročítal zprávy, tak jsem si vzala svůj ohmataný výtisk románu Na Větrné hůrce, který ležel na stole ještě od snídaně, a snažila jsem se ponořit do příběhu z Anglie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Přitom jsem čekala, až Charlie začne mluvit.
Právě jsem se dostávala k části, kdy se Heathcliff vrací, když si Charlie odkašlal a hodil noviny na zem.
"Máš pravdu," řekl Charlie. "Tohle všechno nebylo jen tak." Zamával vidličkou nad lepivým jídlem. "Chtěl jsem s tebou mluvit."
Odložila jsem knihu stranou; vazba byla tak poničená, že se knížka naplocho rozložila na stole. "Stačilo říct."
Přikývl a svraštil obočí. "Jo. Příště si to budu pamatovat. Myslel jsem, že když ti ulehčím starosti s přípravou večeře, tak tě obměkčím."
Zasmála jsem se. "To se ti povedlo - tvoje kuchařské umění mě obměkčilo, že jsem jako pěnový bonbón. Co potřebuješ, tati?"
"No, jde o Jacoba."
Cítila jsem, jak mi výraz ztvrdl. "A co je s ním?" zeptala jsem se ztuhlými rty.
"Klídek, Bells. Já vím, jsi pořád rozzlobená, že na tebe žaloval, ale on jenom udělal správnou věc. Bylo to od něj zodpovědné."
"Zodpovědné," zopakovala jsem pohrdlivě a zvedla oči v sloup. "Jasně. Tak co je s Jacobem?"
Ta naoko lhostejná otázka mi rezonovala v hlavě, nedávala mi pokoj. Co je s Jacobem? Co s ním mám dělat? S bývalým nejlepším přítelem, který je teď pro mě… čím? Nepřítelem? Přikrčila jsem se.
Charlie se najednou tvářil nejistě. "Slib mi, že se nebudeš zlobit, ano?"
"Proč bych se zlobila?"
"Protože jde taky o Edwarda."
Přimhouřila jsem oči.
Charlie nasadil hrubší tón. "Pouštím ho k nám domů, nebo ne?"
"To ano," připustila jsem. "Ale jen na chvilku. A vůbec by mi nevadilo, kdybys mě čas od času pustil taky z domu," pokračovala jsem - jenom v žertu ovšem; věděla jsem, že budu mít zaracha po zbytek školního roku. "Poslední dobou jsem docela hodná."
"No, k tomu jsem se taky chtěl tak trochu dostat…"
V tu chvílí se Charlieho obličej roztáhl do nečekaného úsměvu, při kterém se mu udělaly vějířky vrásek kolem očí; na vteřinku vypadal o dvacet let mladší.
Ten úsměv ve mně vykřesal jiskřičku naděje, ale nechtěla jsem na to jít moc zhurta. "Já ti nerozumím, tati. Mluvíš o Jacobovi, nebo o Edwardovi, nebo o mém domácím vězení?"
Úsměv se zase zablýskl. "V podstatě o tom všem."
"A jak to spolu souvisí?" zeptala jsem se obezřetně.
"Dobře." Povzdechl si a zvedl ruce, jako by se vzdával. "Říkal jsem si zkrátka, že by sis možná zasloužila podmínečné propuštění za dobré chování. Musím uznat, že na svůj věk jsi to snášela statečně."
Hlas i obočí mi vylétly vzhůru. "Vážně? Jsem volná?"
Co se to stalo? Byla jsem přesvědčená, že budu v domácím vězení, dokud se skutečně neodstěhuju, a ani Edward nezaznamenal v Charlieho myšlenkách žádné kolísání…
Charlie zvedl prst. "Podmínečně."
Nadšení opadlo. "No, to je fantastické," zabručela jsem.
"Bello, tohle ber spíš jako prosbu než žádost, ano? Jsi volná. Ale doufám, že tu svobodu… moudře využiješ."
"Co to znamená?"
Znovu si povzdychl. "Vím, že ti stačí ke štěstí trávit veškerý svůj čas s Edwardem -"
"Trávím čas taky s Alicí," skočila jsem mu do řeči. Edwardovy sestry se žádné návštěvní hodiny netýkaly; přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Charlie byl v jejích šikovných rukou poddajný jako tmel.
"To je pravda," souhlasil. "Ale máš i jiné přátele kromě Cullenových, Bello. Nebo jsi aspoň mívala."
Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.
"Kdy jsi naposledy mluvila s Angelou Weberovou?" nadhodil.
"V pátek u oběda," odpověděla jsem okamžitě.
Před Edwardovým návratem se moji spolužáci rozdělili do dvou skupin. V duchu jsem je rozlišovala na hodné, kteří stáli proti těm zlým. My a oni se taky dalo použít. Hodní lidé byli Angela, její věrný kluk Ben Cheney a Mike Newton; tito tři mi velmi velkodušně odpustili, že jsem se zbláznila, když mě Edward opustil. Ta druhá skupina se soustředila kolem Lauren Malloryové a zdálo se, že téměř všichni ostatní, včetně mé první kamarádky ve Forks, Jessiky Stanleyové, jsou zastánci jejího programu namířeného proti mně.
Když se Edward vrátil do školy, dělící čára jen nabyla na zřetelnosti.
Edwardův návrat si vybral daň v podobě Mikova přátelství, ale Angela mi byla neochvějně věrná a Ben se zachoval podle jejího příkladu. Navzdory přirozené averzi, kterou většina lidí vůči Cullenovým cítila, Angela poslušně sedávala každý den u oběda vedle Alice. Po pár týdnech to dokonce vypadalo, že se jí tam začalo líbit. Bylo těžké nepodlehnout kouzlu Cullenových - jakmile jim člověk dal možnost nechat ho na sebe působit.
"A mimo školu?" zeptal se Charlie a strhl tak mou pozornost zpátky k sobě.
"Neviděla jsem se s nikým mimo školu, tati. Domácí vězení, pamatuješ? A Angela má taky kluka. Je vždycky s Benem. Jestli budu opravdu volná," dodala jsem, silně skeptická, "možná bychom mohli chodit na rande společně."
"Dobře. Ovšem…" Zaváhal. "S Jakem jste bývali jako siamská dvojčata, a teď -"
Utnula jsem ho. "Můžeš se dostat k tomu hlavnímu, tati? Jaká je tvoje podmínka - ale přesně?"
"Myslím, že bys kvůli jednomu klukovi neměla házet za hlavu všechny ostatní přátele, Bello," řekl přiškrceným hlasem. "Nesluší se to a navíc si myslím, že by tvůj život byl lépe vyvážený, kdybys do něj pustila i jiné lidi. To, co se stalo loni v září…"
Zašklebila jsem se.
"Zkrátka a dobře," hájil se, "kdybys tenkrát měla v životě místo i pro jiné než jen pro Edwarda Cullena, nemuselo to tak dopadnout."
"Dopadlo by to přesně stejně," zamumlala jsem.
"Možná ano, a možná ne."
"Kam tím míříš?" připomněla jsem mu.
"Využij své nově nabyté svobody k tomu, aby ses vídala i s dalšími kamarády. Vnes do toho trochu rovnováhy."
Pomalu jsem přikývla. "Rovnováha mi nevadí. Mám ale nějaké specifické časové kvóty?"
Zašklebil se, ale zavrtěl hlavou. "Já to nechci komplikovat. Jenom nezapomínej na přátele…"
Bylo to dilema, s kterým jsem se už potýkala. Moji přátelé. Lidé, s kterými se kvůli jejich bezpečnosti po závěrečných zkouškách už nikdy neuvidím.
Jak se mám tedy zachovat? Trávit s nimi čas, dokud to jde? Nebo se od nich začít odstřihávat už teď, aby byl ten přechod pozvolnější? Ta druhá možnost mi naháněla strach.
"… obzvláště na Jacoba," dodal Charlie a vytrhl mě ze zamyšlení.
To bylo ještě větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo, než jsem našla správná slova. "S Jacobem to… možná… bude těžké."
"Blackovi jsou prakticky rodina, Bello," dodal Charlie přísně a otcovsky. "A Jacob je už dlouho tvůj velmi, velmi dobrý přítel."
"To já vím."
"Copak se ti po něm vůbec nestýská?" zeptal se táta nešťastně.
V tu ránu jako by mi natekl krk; musela jsem si dvakrát odkašlat, než se mi podařilo odpovědět. "Ano, moc se mi stýská," přiznala jsem s očima sklopenýma. "Hrozně se mi po něm stýská."
"Tak proč je to tak těžké?"
Na tuhle otázku jsem mu prostě nemohla odpovědět. Bylo to proti pravidlům, aby normální lidé - lidští lidé jako já a Charlie - věděli o utajeném světě plném mýtů a příšer, které v skrytu a neodhaleny existovaly kolem nás. Já jsem o tom světě věděla všechno - čímž jsem si vysloužila pěknou řádku potíží. Nechtěla jsem, aby se s tím musel potýkat i Charlie.
"Mezi Jacobem a mnou došlo… ke konfliktu," řekla jsem pomalu. "Dostali jsme se do sporu kvůli našemu přátelství, víš. Zdá se, že Jakovi už prostě přátelství nestačí." Nechtěla jsem ve svém vysvětlování zabíhat do detailů, které byly sice pravdivé, ale bezvýznamné, skoro nicotné v porovnání s hlavním důvodem naší roztržky. Jacobova vlkodlačí smečka totiž k smrti nenáviděla Edwardovu upíří rodinu - a tedy taky mě, protože jsem měla v úmyslu stát se členkou této rodiny se vším všudy. Něco takového jsem s ním nemohla vyřizovat prostřednictvím vzkazů, a telefony mi nebral. A můj plán jednat s vlkodlakem osobně se rozhodně nesetkal s porozuměním na straně upírů.
"Edward nestojí o trošku zdravé konkurence?" neodpustil si Charlie sarkastickou poznámku.
Vrhla jsem po něm zlobný pohled. "O žádnou konkurenci nejde."
"Ubližuješ Jakovi, když se mu takhle vyhýbáš. Určitě by se s tebou radši aspoň kamarádil."
Aha, takže to já se vyhýbám jemu?
"Jsem si celkem jistá, že Jake se se mnou vůbec nechce kamarádit." Ta slova mě pálila v puse. "A jak tě to vlastně napadlo?"
Charlie se zatvářil rozpačitě. "Asi to přišlo na přetřes dneska u Billyho…"
"Vy jste s Billym jak dvě staré drbny," postěžovala jsem si a vzdorovitě jsem píchala vidličkou do ztuhlých špaget na talíři.
"Billy si o Jacoba dělá starosti," řekl Charlie. "Jake to teď má těžké… Je v depresi."
Zamračila jsem se, ale oči jsem měla upřené na slepenec.
"A pak, vždycky jsi byla tak šťastná, když jsi strávila den s Jakem." Charlie si povzdechl.
"Teď jsem šťastná taky," ucedila jsem zuřivě skrz zaťaté zuby.
Kontrast mezi mými slovy a tónem prolomil napětí. Charlie vybuchl smíchy a já jsem se k němu musela přidat.
"Dobře, dobře," souhlasila jsem. "Rovnováhu."
"A Jacoba," naléhal.
"Pokusím se."
"Fajn. Najdi tu rovnováhu, Bello. Jo, abych nezapomněl, přišla ti nějaká pošta," dodal Charlie a rázně celou věc uzavřel. "Je to vedle sporáku."
Seděla jsem bez hnutí a myšlenky se mi stále ovíjely kolem Jacobova jména. Stejně to budou jen nějaké reklamy; zrovna včera jsem dostala balíček od maminky a nic jiného jsem nečekala.
Charlie odsunul židli od stolu a s protahováním vstal. Odnesl talíř do dřezu, ale než na něj začal napouštět vodu, aby ho umyl, zastavil se a hodil mi tlustou obálku. Dopis klouzavě přistál na stole a šťouchl mě do lokte.
"Jo, dík," zamumlala jsem, zmatená jeho neodbytností. Pak jsem spatřila zpáteční adresu - ten dopis byl z Univerzity jihovýchodní Aljašky. "To bylo rychlé. Tuším, že i tam jsem zmeškala termín."
Charlie se uchichtl.
Převrátila jsem obálku a rozzlobeně se na tátu podívala. "Tys to otevřel."
"Byl jsem zvědavý."
"Jsem šokovaná, šerife. To je federální zločin!"
"No jo, tak si to přečti."
Vytáhla jsem dopis a složený rozpis přednášek.
"Gratuluju," řekl, než jsem si stihla něco přečíst. "Tvoje první přijetí."
"Díky, tati."
"Měli bychom si promluvit o školném. Mám našetřené nějaké peníze…"
"Nonono, počkej, nic takového. Na důchod ti sahat nehodlám, tati. Mám svůj školní fond." Tedy to, co z něj zbývalo - a to do začátku nebylo nijak slavné.
Charlie se zamračil. "Některé ty školy jsou docela drahé, Bells. Chci ti pomoct. Nemusíš jezdit takovou dálku až na Aljašku jenom proto, že je to tam levnější."
Nebylo to tam levnější, vůbec ne. Ale bylo to daleko a v Juneau bylo průměrně tři sta dvacet jedna dnů v roce zataženo. To první byl můj základní požadavek, to druhé Edwardův.
"Peníze mi na to stačí. Navíc tam nabízejí všemožnou finanční výpomoc. Je snadné dostat půjčky." Doufala jsem, že moje blafování neprokoukne. Ve skutečnosti jsem se po podobných informacích nijak podrobně nepídila.
"Takže…," začal Charlie a pak našpulil pusu a podíval se stranou.
"Takže co?"
"Nic. Já jenom…" Zamračil se. "Jenom jsem si říkal… Jaké má Edward plány na příští rok?"
"Jo takhle."
"No?"
Zachránilo mě rychlé zaklepání na dveře. Charlie zvedl oči v sloup a já jsem vyskočila.
"Už jdu!" zavolala jsem, zatímco Charlie si mumlal něco, co znělo jako "Jdi pryč." Nevšímala jsem si toho a spěchala jsem Edwardovi otevřít.
Se směšnou dychtivostí jsem otevřela dveře a v nich stál on, můj vlastní zázrak.
Můj úžas nad dokonalostí toho obličeje s časem neslábl a byla jsem přesvědčená, že mi jeho krása nikdy nezevšední. Pohledem jsem přejela jeho nápadně bledé rysy: ostře řezanou hranatou čelist, měkkou křivku plných rtů, teď povytažených do úsměvu, rovný nos, vystouplé lícní kosti, hladké mramorové čelo - částečně zakryté prameny bronzových vlasů zmáčených deštěm…
Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že jakmile se do nich podívám, pravděpodobně zapomenu, nač jsem myslela. Byly velké, v teplém odstínu roztaveného zlata, orámované lemem hustých černých řas. Pohled do nich ve mně vždycky probouzel zvláštní pocit - najednou jsem si připadala jako hadrová panenka. Jímala mě lehká závrať, ale to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomínala dýchat. Pokaždé.
Za takový obličej by podle mě každý manekýn vyměnil duši. Však to také možná byla požadovaná cena: jedna duše.
Ne. Tomu jsem nevěřila. Zastyděla jsem se, že mě něco takového vůbec mohlo napadnout, a byla jsem ráda - jako tak často - že jsem jediný člověk na světě, jehož myšlenky jsou pro Edwarda tajemstvím.
Vzala jsem ho za ruku a vzdychla, když se naše prsty setkaly. Jeho studený dotyk ve mně vyvolával zvláštní pocit úlevy - jako kdyby najednou odezněla bolest, která mě dosud trápila.
"Ahoj." Pousmála jsem se tomu chabému pozdravu.
Zvedl naše propletené prsty a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. "Jaké bylo odpoledne?"
"Dlouhé."
"Pro mě taky."
S prsty stále propletenými si přitáhl moje zápěstí k obličeji. Zavřel oči, nosem se mi zlehka dotkl kůže a něžně se usmál. Jednou řekl, že si vychutnává buket, přestože odolává vínu.
Věděla jsem, že vůně mé krve - která mu připadala o tolik vábivější než krev jiných lidí, asi jako kdyby alkoholikovi postavili víno vedle vody - v něm vyvolává palčivou žízeň, která ho krutě spaluje bolestí. Přesto mi připadalo, že už se jí tolik nevyhýbá jako kdysi. Dovedla jsem si jenom mlhavě představit herkulovské úsilí skrývající se za tímto jednoduchým gestem.
Byla jsem smutná, že se musí tolik snažit. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že už mu tu bolest nebudu působit dlouho.
Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel s dupáním, aby dal najevo svou obvyklou rozmrzelost z této návštěvy. Edward otevřel oči a spustil moji ruku, ale naše prsty zůstaly propletené.
"Dobrý večer, Charlie." Edward byl vždycky bezchybně zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil.
Charlie jen něco zabručel a pak se tam postavil s rukama založenýma na prsou. Poslední dobou to s tím rodičovským dozorem opravdu přeháněl.
"Mám pro tebe další sadu přihlášek," oznámil mi Edward a zvedl tlustou hnědou obálku. Kolem malíčku měl jako prstýnek ovinutý pruh známek.
Zasténala jsem. Je možné, aby existovaly další vysoké školy, kam mě ještě nedonutil poslat přihlášku? A jak to, že se vždycky na poslední chvíli objeví ještě nějaký volný termín? Doba přijímacích řízení už byla přece za námi.
Usmál se, jako kdyby mi opravdu dokázal číst myšlenky; musela jsem je mít vepsané ve tváři. "Na některých školách stále ještě přijímají přihlášky. A jinde jsou zase ochotni udělat výjimku."
Dokázala jsem si představit, jak takovou výjimku získat. S pomocí pěkně kulaťoučké sumy.
Edward se zasmál, když viděl můj výraz.
"Jdeme na to?" zeptal se a táhl mě ke kuchyňskému stolu.
Charlie šel podmračeně za námi, ačkoliv stěží mohl něco namítat proti našemu programu na dnešní večer. Sám mi neustále domlouval, abych už se konečně nějak rozhodla.
Rychle jsem sklidila ze stolu, na který zatím Edward skládal děsivou hromadu formulářů. Když jsem položila Větrnou hůrku na linku, jen povytáhl obočí. Věděla jsem, co si myslí, ale než to mohl komentovat nahlas, Charlie promluvil.
"Když už je řeč o přihláškách na vysokou, Edwarde," pronesl ještě mrzutějším tónem - snažil se nemluvit přímo k Edwardovi, ale když ho musel oslovit, jeho špatná nálada se ještě zhoršila. "Zrovna jsme se s Bellou bavili o tom, co bude příští rok. Ty už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?"
Edward se na Charlieho usmál a jeho hlas byl přátelský. "Ještě ne. Dostal jsem pár kladných rozhodnutí, ale zatím pořád zvažuju všechny možnosti."
"Kde tě přijali?" vyzvídal Charlie.
"Syracusy… Harvard… Dartmouth… a zrovna dneska jsem dostal přijetí na Univerzitu jihovýchodní Aljašky." Edward lehce pootočil hlavu, aby na mě mohl mrknout. Zdusila jsem uchichtnutí.
"Harvard? Dartmouth?" zabručel Charlie, neschopný skrýt svůj úžas. "No, to je tedy… páni, to je něco. No, ale… přece nebudeš vážně uvažovat o univerzitě na Aljašce, když můžeš jít na ty prestižní. Řekl bych, že tvůj otec určitě bude chtít, abys…"
"Carlisle bude spokojený, ať se rozhodnu jakkoliv," podotkl Edward klidně.
"Hmf."
"Víš, co je nového, Edwarde?" zeptala jsem se vesele, abych ho podpořila.
"Co, Bello?"
Ukázala jsem na tlustou obálku na lince. "Zrovna mi přišlo, že mě taky vzali na Aljašskou univerzitu!"
"Gratuluju!" Usmál se. "To je ale náhoda."
Charlie přimhouřil oči a hněvivě se díval z jednoho na druhého. "Fajn," zamumlal po chvilce. "Já se jdu dívat na zápas, Bello. Půl desáté."
To bylo jeho obvyklé napomenutí na rozloučenou.
"Ehm, tati? Vzpomínáš, jak jsme se před chvilkou bavili o mojí svobodě…?"
Povzdechl si. "Jo. Dobře, tak půl jedenácté. Večerka ve všední dny pořád platí."
"Bella už nemá domácí vězení?" podivil se Edward. Ačkoliv jsem věděla, že ho to ve skutečnosti nemohlo překvapit, musela jsem přiznat, že to vzrušení v jeho hlase zní naprosto upřímně.
"Podmínečně," podotkl Charlie se zaťatými zuby. "Co ti je do toho?"
Zamračila jsem se na tátu, ale neviděl mě.
"Jsem prostě rád, že to vím," řekl Edward. "Alice se nemůže dočkat, až s ní někdo vyrazí nakupovat, a Bella podle mě určitě zase ráda uvidí světla velkoměsta." Usmál se na mě.
Ale Charlie zavrčel: "Ne!" a obličej mu zbrunátněl.
"Tati! Co ti zase vadí?"
Dalo mu práci neskřípat zuby. "Nechci, abys teď jezdila do Seattlu."
"Cože?"
"Říkal jsem ti, co se psalo v novinách - v Seattlu řádí nějaký zabijácký gang a já chci, aby ses tomu městu zdaleka vyhýbala, jasné?"
Zvedla jsem oči v sloup. "Tati, je větší pravděpodobnost, že mě zasáhne blesk, než že zrovna když já budu v Seattlu -"
"Ne, já vás chápu, Charlie, nebojte se," skočil mi do řeči Edward. "Já jsem nemluvil o Seattlu. Měl jsem říct rovnou, že jde o Portland. Já bych Belle taky nedovolil jet do Seattlu. Samozřejmě."
Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale držel v ruce Charlieho noviny a pozorně četl titulní stranu.
Určitě se snažil otce uklidnit. Představa, že by mi v přítomnosti Alice a Edwarda mohl ublížit nějaký člověk, byť sebeukrutnější, byla skoro k smíchu.
Fungovalo to. Charlie se na Edwarda chviličku díval a pak pokrčil rameny. "Fajn." Otočil se a spěchal do obýváku, asi nechtěl zmeškat začátek zápasu.
Počkala jsem, dokud nezapne televizi, aby mě neslyšel.
"Co -" chtěla jsem se zeptat.
"Vydrž," řekl Edward, aniž vzhlédl od novin. Postrčil ke mně po stole první přihlášku, ale pohled měl stále upřený na stránku. "Myslím, že u téhle stačí, když opíšeš ty eseje, co máš. Stejné otázky."
Charlie určitě ještě poslouchal. Povzdechla jsem si a začala vyplňovat stále se opakující informace: jméno, adresu, číslo pojištění… Po několika minutách jsem vzhlédla, ale Edward se zamyšleně díval z okna. Jak jsem sklonila hlavu zpátky k práci, poprvé jsem si všimla názvu školy.
Zafuněla jsem a odstrčila papíry stranou.
"Bello?"
"To nemyslíš vážně, Edwarde. Dartmouth?"
Edward zvedl odloženou přihlášku a jemně ji přede mne znovu položil. "Myslím, že v New Hampshiru by se ti líbilo," řekl. "Pro mě tam mají spoustu večerních přednášek a lačný milovník kempování mého formátu tam má do lesa velmi blízko. Nádherná příroda." Blýskl po mně svým pokřiveným úsměvem, o kterém věděl, že mu nedokážu odolat.
Zhluboka jsem se nadechla nosem.
"Můžeš mi to splácet, když ti to udělá radost," uklidňoval mě. "Jestli chceš, započítám ti i úroky."
"Jako kdybych nepotřebovala pořádnou sumu jen k tomu, aby mě vůbec přijali. Nebo to patří taky k té půjčce? Cullenovi nechají postavit novou část knihovny? Ach jo. Proč o tom zase musíme diskutovat?"
"Bello, mohla bys prosím tě prostě jen vyplnit tu přihlášku? To ti neublíží, když se přihlásíš."
Napjala jsem čelist. "Víš co? Já to neudělám."
Sáhla jsem pro papíry a chtěla je zmačkat do koule, aby se mi snadněji házely do odpadkového koše, ale už tam neležely. Chviličku jsem koukala na prázdný stůl a pak na Edwarda. Nezdálo se, že by se pohnul, ale přihlášku už měl pravděpodobně zastrčenou zpátky v bundě.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Umím se podepsat tvým jménem líp než ty sama. Ty eseje už máš taky napsané."
"Tady už zacházíš příliš daleko, víš." Šeptala jsem, co kdyby Charlie nebyl tak docela ponořený do zápasu. "Já se přece už nepotřebuju nikam hlásit. Přijali mě na Aljašku. Můžu si dovolit zaplatit skoro celý první semestr. Je to stejně dobré alibi jako každé jiné. Není potřeba vyhazovat fůru peněz, bez ohledu na to, čí jsou."
Jeho obličej napjal bolestný pohled. "Bello -"
"Nezačínej. Uznávám, že to všechno musím podstoupit kvůli Charliemu, ale oba víme, že na podzim vůbec nebudu schopná chodit do školy. Být kdekoliv blízko k lidem."
Měla jsem jen útržkovitou povědomost o tom, jak bude vypadat těch prvních několik let, až se ze mě stane nový upír. Edward nikdy nezacházel do detailů - nebylo to jeho oblíbené téma -, ale já jsem věděla, že to není nic pěkného. Sebeovládání byla zjevně dovednost, která se musí poctivě cvičit. Žádné studium tudíž nepřipadalo v úvahu, snad kromě korespondenčních kurzů.
"Myslel jsem, že o termínu stále ještě není rozhodnuto," připomněl mi Edward tiše. "Semestr nebo dva na vysoké by se ti mohly líbit. Je mnoho lidských zkušeností, které jsi ještě nepoznala."
"K těm se dostanu později."
"Později už to nebudou lidské zkušenosti. Nikdy už z tebe nebude moct být člověk, Bello."
Povzdechla jsem si. "Pokud jde o termín, musíš být rozumný, Edwarde. Je to příliš nebezpečné, nemůžeme si zahrávat."
"To nemyslíš vážně, Edwarde. Dartmouth?"
Edward zvedl odloženou přihlášku a jemně ji přede mne znovu položil. "Myslím, že v New Hampshiru by se ti líbilo," řekl. "Pro mě tam mají spoustu večerních přednášek a lačný milovník kempování mého formátu tam má do lesa velmi blízko. Nádherná příroda." Blýskl po mně svým pokřiveným úsměvem, o kterém věděl, že mu nedokážu odolat.
Zhluboka jsem se nadechla nosem.
"Můžeš mi to splácet, když ti to udělá radost," uklidňoval mě. "Jestli chceš, započítám ti i úroky."
"Jako kdybych nepotřebovala pořádnou sumu jen k tomu, aby mě vůbec přijali. Nebo to patří taky k té půjčce? Cullenovi nechají postavit novou část knihovny? Ach jo. Proč o tom zase musíme diskutovat?"
"Bello, mohla bys prosím tě prostě jen vyplnit tu přihlášku? To ti neublíží, když se přihlásíš."
Napjala jsem čelist. "Víš co? Já to neudělám."
Sáhla jsem pro papíry a chtěla je zmačkat do koule, aby se mi snadněji házely do odpadkového koše, ale už tam neležely. Chviličku jsem koukala na prázdný stůl a pak na Edwarda. Nezdálo se, že by se pohnul, ale přihlášku už měl pravděpodobně zastrčenou zpátky v bundě.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Umím se podepsat tvým jménem líp než ty sama. Ty eseje už máš taky napsané."
"Tady už zacházíš příliš daleko, víš." Šeptala jsem, co kdyby Charlie nebyl tak docela ponořený do zápasu. "Já se přece už nepotřebuju nikam hlásit. Přijali mě na Aljašku. Můžu si dovolit zaplatit skoro celý první semestr. Je to stejně dobré alibi jako každé jiné. Není potřeba vyhazovat fůru peněz, bez ohledu na to, čí jsou."
Jeho obličej napjal bolestný pohled. "Bello -"
"Nezačínej. Uznávám, že to všechno musím podstoupit kvůli Charliemu, ale oba víme, že na podzim vůbec nebudu schopná chodit do školy. Být kdekoliv blízko k lidem."
Měla jsem jen útržkovitou povědomost o tom, jak bude vypadat těch prvních několik let, až se ze mě stane nový upír. Edward nikdy nezacházel do detailů - nebylo to jeho oblíbené téma -, ale já jsem věděla, že to není nic pěkného. Sebeovládání byla zjevně dovednost, která se musí poctivě cvičit. Žádné studium tudíž nepřipadalo v úvahu, snad kromě korespondenčních kurzů.
"Myslel jsem, že o termínu stále ještě není rozhodnuto," připomněl mi Edward tiše. "Semestr nebo dva na vysoké by se ti mohly líbit. Je mnoho lidských zkušeností, které jsi ještě nepoznala."
"K těm se dostanu později."
"Později už to nebudou lidské zkušenosti. Nikdy už z tebe nebude moct být člověk, Bello."
Povzdechla jsem si. "Pokud jde o termín, musíš být rozumný, Edwarde. Je to příliš nebezpečné, nemůžeme si zahrávat."
















